V nakladatelství Academia v překladu Niny Fojtů vyšel jeden z historicky nejznámějších militárních egodokumentů, kterým je Válečný deník 1914-1918 německého důstojníka a spisovatele Ernsta Jüngera v autoritativní edici literárního historika Helmutha Kiesela. Pro všechny seriózní zájemce o militární dějiny je to položka téměř z pomyslné kategorie „povinné četby“. Samotnému textu předchází literárně-historická předmluva germanisty Milana Horňáčka. Jüngerův text, který byl později ve výrazně autocenzurované a literárně souvislejší podobě vydán jako In Stahlgewittern (1920, překl. V ocelových bouřích, angl. The Storm of Steel), je společně s několika dalšími texty, jako např. Der Kampf als inneres Erlebnis (1922) pro kulturní dějiny a historickou antropologii války velmi významný. Představuje totiž prvořadý příklad tzv. revelačního chápání válečné zkušenosti, jak je ve své studii The Ultimate Experience – Battlefiend Revelations and the Making of Modern War Culture, 1450-2000 ukotvil historik a filozof Yuval Noah Harari (Harari 2008).
V rozporu s tzv. konceptem univerzálního vojáka (Lynn 2008), typickým pro konzervativní vojenskou historii, je možné a nutné prohlásit, že v dějinách se chápání vlastní válečné zkušenosti významně proměňovalo a mezi některými typy zejí přímo historické ruptury. V první polovině 19. století se tak v evropských militárních kulturách prosazuje dramatická změna v chápání válečné zkušenosti, která je nyní, v ostrém rozporu s dřívějším pojetím, stále silněji romanticky konceptualizována jako cenná součást Bildung, jako nejvyšší a nevyslovitelná zkušenost (Erlebnis, pro Jüngera přímo „extáze“), které skutečně rozumí pouze ti, kteří se octli přímo v boji, získali v něm „vzdělání“ mnohem hlubší, než jakékoli školní a především obdrželi autoritu tzv. přímého neboli tělesného svědectví (Harari: flesh-witnessing). Takové „revelační chápání“ válečné zkušenosti pak měla celá řada přeživších veteránů zejména po I. světové válce tendenci překládat do nároku na politickou autoritu a platných výpovědí k nejobecnějším filosofickým a civilizačním otázkám. Jüngerovy texty, celé založené na tomto specifickém kódu reprezentace, se pak čtou jako učebnicová demonstrace militární kulturní rekonfigurace, která zplodila celé zástupy mužů, kteří po roce 1918 (a rovněž po každé další válce) tvrdili, že v boji téměř nesdělitelně nahlédli jádro lidské existence a svět by nyní měl naslouchat jejich údajně nezpochybnitelné pravé zkušenosti.
Český čtenář edice Jüngerova deníku zůstává naneštěstí ochuzen o celý tento podstatný kulturně historický kontext. Vydání takto klíčově významného textu totiž není doprovázeno, jak bych očekával, militárně-historickou interpretační studií. To je bohužel velký otazník, provázející vydání, na které mnoho z nás napjatě čekalo. Německý editor ve svém obsáhlém znovu literárně- a nikoli militárně-historickém doslovu chápe Jüngerovy deníky prostě a jednoduše jako „jedinečný dokument z… Velké války“ (555), což z militárně historického hlediska vyhlíží spíše jako projev interpretační bezradnosti, navíc když takto použitému termínu „dokument“ je možné s ohledem na pokračování doslovu rozumět jako pohledu na Jüngerův text coby „svědectví“ typu historické reference (viz rozlišení historických referencí a reprezentací podle Jana Horského) (Horský 2009).
Za syrovostí a bezprostředností Jüngerových zápisků (které svým charakterem nejsou nijak jedinečné), se skrývá složitý historický systém kulturních reprezentací, kterému je možné porozumět pouze v kontextu vývoje evropských militárních kultur a militární mechaniky celého předchozího století. První světová válka totiž nebyla nepochopitelně a náhle „jiná“ a egodokumenty z ní nejsou unikátní ve smyslu typu zkušenosti. Lze jí dobře porozumět jako součásti kontinua, která začalo již krymskou válkou, přičemž řada autorů pokládá rusko-japonskou válku z let 1904-1905 za kulturně i militárně mechanickou předehru světového konfliktu, svého druhu „World War Zero“ (Wolff ad. 2005 a 2007).
Bez ohledu na výše řečené však zakoupení knihy vřele doporučuji (navíc tím v současné složité době podpoříte jedno z nejlepších domácích odborných nakladatelství), avšak jako v zásadě nutnou doplňující četbu k ní doporučuji také zmíněnou Harariho studii.
Petr Wohlmuth
…
Ernst Jünger, Helmuth Kiesel (ed.), přel. Nina Fojtů, Válečný deník 1914-1918 (Academia: Praha, 2020).
Možno zakoupit v e-shopu nakladatelství Academia zde.
Yuval Noah Harari, The Ultimate Experience – Battlefiend Revelations and the Making of Modern War Culture, 1450-2000 (Palgrave Macmillan: Londýn, 2008).
Jan Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (Argo: Praha, 2009).
John A. Lynn, Battle – A History of Combat and Culture (Basic Books: New York, 2008)
Wolff, David; Marks, Steven G.; Menning, Bruce W.; Schimmelpenninck van der Oye, David; Steinberg, John W. a Shinji, Yokote, eds. The Russo-Japanese War in Global Perspective. World War Zero. Vol. I. Leiden a Boston: Brill, 2005.
Wolff, David; Marks, Steven G.; Menning, Bruce W.; Schimmelpenninck van der Oye, David; Steinberg, John W. a Shinji, Yokote, eds. The Russo-Japanese War in Global Perspective. World War Zero. Vol. II. Leiden a Boston: Brill, 2007.